Třetí a letos poslední společná vícedenní dovolená nás tentokráte zavedla do Lužických hor a jeho německého souseda Zittauer Gebirge a krátce i do Ralské pahorkatiny. 24. září odpoledne jsme vyrazili na dlouhou cestu do Heřamnic v Podještědí, kde jsme byli během našeho pobytu ubytováni. V pozdně večerních hodinách jsme do nich nakonec i dorazili.
25.9.2015
První turistický den našeho pobytu začal návštěvou sklárny v obci Lindava nedaleko Cvikova. Poté jsme se krátce autobusem přesunuli do nedaleké obce Svojkov, kde měla svůj začátek delší varianta. Odtud jsme nejprve prošli část obce po silnici až k rozcestí na jejím okraji, kde jsme odbočili do zdejšího skalního města. V tomto skalním městě jsme si prohlédli Modlivý důl, pokochali se rozhledy z mnoha skalních vyhlídek a nakonec i z rozhledny Na Stráži. Od ní jsme následně kolem lesního divadla (amfiteátru) sešli až do obce Sloup v Čechách, kterému dominuje hrad na skále. I ten jsme si minimálně zvenku prohlédli. Ze Sloupu nás čekal za stále krásného babího léta přesun podhůřím až do Nového Boru, kam se ti slabší jedinci dopravili rovnou autobusem. Z Nového Boru jsme opět začali stoupat, po zajímavém mostu jsme přešli rušnou silnici a vydali se vstříc klíči k Lužickým horám – vrcholu Klíč. Na něj nakonec takřka všichni vystoupali po významové odbočce. Na něm nás čekal krásný výhled do kraje, ale i hodně větrné počasí. Poté již následoval jen sestup do cíle naší trasy – obce Svor a přejezd autobusem na ubytování.
26.9.2015
Druhý plánovaný výlet nás zavedl do pohoří zvaného Zittauer Gebirge, což je pokračování Lužických hor na německé straně hranice. Autobus nás dovezl k nádraží v Hrádku nad Nisou, odkud nás čekala jízda vlakem skrze tři státy – Českou republiku, Polsko a Německo. To vše jsme zvládli během pár minut…Takto jsme se dostali na nádraží v Zittau (česky Žitava). Zde nás čekal přestup na parní vlak jedoucí po úzkorozchodné, tzv. Zvonečkové dráze. Po chvíli čekání opravdu parní vlak přisupěl, ti idvážnější obsadili sedadla ve venkovním vagónu (bylo lehce pod mrakem a občas i foukalo), ostatní nastoupili do vagónů krytých. Vlak zatroubil a my se vydali na cestu nepříliš vysokou rychlostí, přičemž vláček pomalu stoupal do hor až nás dovezl na svou konečnou stanici v obci Kurort Oybin.
Z ní jsme se vydali dále již pěšky, někteří si prohlédli zdejší zříceniny hradu pevně spjaté s českou historií, ostatní vyrazili rovnou na túru. Delší varianta vedla nejprve krátce podél silnice, aby následna začala stoupat lesem vstříc vrcholu Pferdebegr (Koní vrch). Výstup na něj vedl lesem, po chvíli se kolem nás začaly objevovat roztodivné skalní útvary. Z Koního vrchu jsme se pockohali výhledem na hrad Oybin a jeho okolí, z vyhlídky z přístřeškem kousek za ním pak i směrem na vrchol Hvozdu. Počasí nebylo toho dne ideální, ale i tak bylo nač se koukat. Po zdolání tohoto vrcholu jsme se kousek vrátili zpět a pokračovali dále ve „Zvířecí cestě“ k lokalitě zvané Katzenkerbe (Kočicí zářez“). Ten je tvořen úzkou průrvou mezi skalami. Z Kočícií průrvy nás čekalo nejprve ještě chvíle klesání do sedla a následně výstup na vyhlídku Bastei a nedaleký vrchol Ameisenberg (Mravenčí vrch). Z něj sice výhledy nebyly, zato zde bylo ale o to více skal. Po zdolání tohoto vrcholu nás čekala další vyhlídka zvaná Gotzenstein (Modlitební kámen). Z něj jsme jako na dlani měli podhůří hor hyžděné komíny elektráren v polské Bogatyni. Dále jsme lehce bloudili, ale nakonec se nám tu správnou cestu podařilo najít. Ta nás dovedla k lokalitě zvané Robertfelsen s kraťočkou a lehoučkou via ferratou, kterou někteří z nás zdolali (pro některé to byla jejich první absolvovaná zajištěná cesta“). Po této vložce nás čekal sestup zpět do údolí k lokalitě zvané Teufelsmuhle, kam došli pěšky i ti, kteří si zvolili kratší trasu.
Odtud nás čekal opět výstup do skal, přičemž naším cílem byl vrchol Topfer s restaurací, skalní bránou a na jejím vrcholu upravenou vyhlídkou. I samotný výstup na tento vrchol byl zajímavý, neboť vedl skalnatou soutěskou s mnoha vytesanými kamennými schody. Z Topferu následoval hřebenový úsek, který nás dovedl až k rozcestí pod další skalní vyhlídkou zvanou Scharfenstein (česky Ostrý kámen). Na něj vedl z tohoto rozcestí žebřík s více jak 120 schody, ale odměnou za tuto námahu nám byl překrásný rozhled. Po zdolání tohoto vrcholu a pokochání se výhledem jsme pokračovali dále podél vrcholu Brandhohe až k dalšímu rozcestí. Zde se ti méně zdatní vydali zpět do Oybinu, kdy ještě shlédli další přírodní unikát zdejší oblasti zvaný Kolchstein. Tuto variantu zvolila většina účastníků, přičemž se z Oybinu do Hrádku nad Nisou přepravili opět vlakem, resp. zčásti autobusem kvůli výluce.
Ti zdatnější pokračovali z rozcestí pod vrcholem Brandhohe dále na západ do obce Luftkurort Luckendorf. Zde bylo značek přehršel a příliš neodpovídali mapovým podkladům (ať už elektronickým, tak i papírovým). Nakonec každá skupinka těch, kteří se rozhodli pro absolvování delší trasy, došli různou kombinací značených i neznačených tras, loukami, lesy i silnicí až k rozcestí pod vyhlídkou Fuchskanzel. Z tohoto místa jsme již pokračovali stejně a čekalo nás poslední dnešní větší stoupání až k této vyhlídce, jejichž název znamená v českém překladu Liščí kazatelna. Tato Liščí kazatelna byla více jak důstojným vyvrcholením dnešní Zvířecí cesty. Od ní nás čekal již jen sestup do obce Hartau a následný přesun zpět do České republiky, kdy jsme pěšky došli až k nádraží v Hrádku nad Nisou.
-
- OLYMPUS DIGITAL CAMERA
27.9.2015
Třetí den nás čekala túra vedoucí hned přes několik lužickohorských sedmistovek včetně nejvyšší Luže. Autobus nás tentokráte vyvezl do Stožeckého sedla a z něj jsme se za chladného a podmračeného rána vydali na trasu. Ta nás po nějaké době dovedla ke krátké odbočce k již lehce zarůstající vyhlídce u skalního útvaru zvaného Pětikostelní kámen. Od něj jsme pokračovali stále ve stoupání, přičemž část z nás se nechala zlákat směrovníkem na Pěnkavčí vrch, který je po Luži druhým nejvyšším vrcholem celých Lužických hor, avšak vyjma tohoto není ničím zvláště atraktivní, neb je celý porostlý listnatým lesem. Dalším postupným cílem naší trasy bylo rozcestí Pod Ptačincem a z něj jsme se vydali dále vstříc nejvyššímu vrcholu zdejších hor – Luži. Ještě před závěrečným výstupem se mnozí z nás posilnici v horské chatě pod jeho vrcholem. Ze samotného vrcholu byl opět hezký výhled, bohužel počasí bylo i tohoto dne pošmourné a na vrcholu bylo i dosti větrno.
Z Luže většina z nás pokračovala dále na německou stranu hor až do lokality zvané Sonneberg. Z ní jsme pokračovali buďto po značené trase nebo přímo po státní hranici až ke cvičným horolezeckým skalám zvaným Krkavčí kameny, kde některým z nás vykouklo sluníčko. Vzhledem k víkendu byly zdejší skály doslova v obložení horolezců, zejména pak horolezeckého potěru. Další trasu si každý volil dle svých sil, nálady a tužeb. Někdo šel rovnou po příhraniční červeně značené trase, jiní to vzali lehce oklikou přes skalní oblast Nonnenfelsen – kdo toto místo vynechal, může jen litovat. Nakonec jsme však všichni ti, kdo se vydali na toto dlouhé putování, došli do Jonsdorfského skalního města, jejichž nejznámějším skalním útvarem jakou Malé a Velké Varhany (Orgeln). Po průstupu tímto skalním městem nás čekala cesta do obce Hain – tu si opět volil dle své nálady z bohaté spleti značených tras všech barev. Z Hainu nás čekalo stoupání na vrchol Hvozdu (Hochwald) s krásnou kamennou rozhlednou. I zde byla možnost výběru hned z několika variant výstupu. Na vrcholu jsme se pokcohali opět výhledy z rozhledny či terasy nedaleké restaurace a vydali se na sestup do cíle naší trasy a zároveň místa našeho ubytování – obce Heřmanice v Podještědí. Ti „tvrdohlavější“ volili pro sestup nejprve červenou značku vedoucí podél státní hranice a později se lomící ostře na jih a následně modrou značkou, po níž vyšli jen kousek od našeho ubytování. Ti méně „tvrdohlaví“ si nechali poradit kratší cestu, která vedla nejprve strmě po červené značce směrem jakoby zpět na Hain a následně po zelené a později modré značce až k silnici. A po ní nás čekalo nekonečných necelých 5 km až k našemu ubytování. Kilometrově byla tato zkratka možná o něco málo kratší, příjemnější však nebyla určitě!
28.9.2015
Poslední den našeho pobytu nás čekala již jen kratší trasa s hlavním cílem na vrcholu Jedlové. Většina z nás se dovezla autobusem až do Jiřetína pod Jedlovou, odkud jsme po žluté značce došli na rozcestí na horním okraji Lesné a následně po červené značce vystoupali ke zříceninám hradu Tolštejna. Po jeho prohlídce jsme došli na rozcestí a po účelové silnici lesem následně vystoupali až na vrchol Jedlové. Na něm jsme vylezli ještě o něco výše na rozhlednu a z ní se kochali opět krásnými výhledy, přičemž se na nás dnes oproti předchozím dvěma dnům usmívalo sluníčko. Z vrcholu nás čekal již jen sestup po červené a následně zelené značce zpět do výchozího bodu – obce Jiřetín pod Jedlovou. Zpočátku vedl sestup lesem, později jsme se však ocitli v oblasti luk a pastvin. Od nich to již nebylo daleko na Křížovou horu s kaplí sv. Kříže a k ní vedoucí křížovou cestu s 11 kapličkami, po níž jsme nakonec sestoupili až do cíle našeho výletu. Z něj jsme se následně vydali autobusem na dlouhou cestu zpět na Ostravsko.
Celý tento pobyt nám relativně přálo počasí – bylo vcelku teplo, dva dny pobytu bylo počasí krásné, zbylé dva dny bylo sice pod mrakem, ale nespadla na nás ani jedna dešťová kapka. Během 4 výletů jsme poznali mnohá hezká míst zdejšího kraje, ale zdaleka nebyla všechna a tak není vyloučeno, že se do této oblasti za pár let opět nevrátíme.