Letošní zima je záludná a nevypočitatelná. Sněhu jak šafránu, jeden den šest nad nulou, druhý den dvacetistupňové holomrazy a pak hned zas osm nad nulou. Teplotní rozdíly dosahují během čtyřiadvaceti hodin i přes třicet stupňů. My máme na túrách prozatím štěstí, buď máme vyloženě krásně, nebo alespoň únosně. Tak i dneska. Začátkem týdne byl ještě všude sníh a silné mrazy, dnes sedm nad nulou, sucho, sníh jen na horách a vršcích, převážně slunečno.
Túru připadající na dnešek jsme oproti plánu museli upravit ze dvou důvodů. Během loňského roku zrušili v Linhartovech jedinou možnost občerstvení a protože jsme nechtěli ty nejrychlejší nechat hladové a žíznivé čekat na odjezd autobusu venku na parkovišti, vypustili jsme z trasy asi tři kilometry vedoucí po polském území a zakončili ji v Městě Albrechticích. Museli jsme vynechat i prohlídku linhartovského zámku, protože už je úplně vyklizený a připravený na velikonoční trhy a následné malování.
Základní trasa začínala ve Valštejně. Autobus nás dovezl až tam, kam to šlo, to je na autobusovou zastávku. Zhruba dvě třetiny vystoupily a úzkou cestou stoupaly malou, pořád ještě dost zbědovanou vesničkou, které se už ale určitě blýská na lepší časy soudě podle rozrýpaného prostoru u autobusové zastávky a zde stojících stavebních strojů a hlavně záslužné činností Spolku Valštejn. Úplně na konci vesnice u čerstvě opravené kapličky v Malém Valštejně jsme se napojili na značku a rozdělili na dvě přibližně stejně velké skupiny. Jedna, které plánovaná trasa připadala příliš krátká, si ji prodloužila výstupem na Kraví horu a dosažením cíle přes Třemešnou a Hraniční vrch. Druhá skupina se vydala na opačnou stranu, do Města Albrechtic. Po zasněžených loukách a pastvinách, místy i ztvrdlými závějemi, vystoupali na hřeben. Výhled odtud byl malebný, jen samé louky a zvlněné vršky, jediná věc, která připomínala civilizaci, byl radar na Kraví hoře. Po nějaké době se přišlo pod Jívinou do lesa a nastalo klesání. Po dalších pár kilometrech už bylo po pravé straně krásně vidět Hynčice a zakrátko i vpředu Albrechtice. Po průchodu jimi následoval výstup po silnici a loukami na Hraniční vrch, ke konci ještě hodně zledovatělý a zpestřený zajímavými něco jako prolézačkami, těžko říct, zda určenými jenom pro děti nebo i dospělé. Hodně z našich je zdárně otestovalo. Výstup na zajímavou rozhlednu na vrcholu byl odměněn kruhovým výhledem z obou plošin i spojovací lávky. Sice svítilo slunce, obzor byl krásně čistý, ale studený vítr nenechal nikoho se dlouho kochat. Ani možnost posezení dole na odpočívadlech nabyla náležitě využita. Všichni jsme se brzy vydávali místy docela náročnou sestupovou cestou po hranici s Polskem do Města Albrechtic. Na jejich okraji jsme hranice i značku opustili a po Celní ulici šli do centra. Když jsme míjeli zamrzlý Celní rybník, upoutaly naši pozornost dvě labutě, které se po něm důstojně procházely a pózovaly fotografům. V centru jsme si prohlédli to, co za prohlédnutí stálo, a zakončili putování v restauraci Residence.
Jednu třetinu účastníků, která si zvolila kratší trasu, odvezl autobus do Třemešné k nádraží ČD. Odtud se vydali nahoru směrem na Kobylu a z Pod Kobylou na Pod Hraničním vrchem. Další trasa už byla společná s ostatními, ale někteří nešli od rozhledny po hranici, ale vrátili se pod Hraníční vrch a do Albrechtic došli po silnici. Spolu s turistickou značkou, po které šli, vede i Městský turistický okruh. A asi 2 km dlouhý úsek před kapličkou na rozhraní Albrechtic, Piskořova a Biskupic se nazývá Naučná pohádková stezka a je plný atrakcí, pohádkových postaviček a příšerek. Začíná Krtečkovou studánkou a končí již zmiňovanou kapličkou. Těžko říct, co stálo víc za zhlédnutí, zda krásná krajina mezi Valštejnem a Albrechticemi nebo Naučná pohádková stezka. Možná to mohou posoudit ti, co si zvolili vlastní trasu.
Text Marie Minková
