Po společné týdenní dovolené převážně na polské části Tater nás náš plán přivedl opět do Tater, tentokráte však do nejkrásnější a nejnavštěvovanější části Západních Tater zvané Roháče.
Autobus nás vysadil u spodní stanice lanovky nedaleko horské chaty Zverovka. Zde jsme se rozdělili – část se vydala na tradiční okruh přes Taťliakovo pleso, kolem Roháčských ples a Roháčského vodopádu zpět k výchozímu bodu, další část využila služeb zdejší lanovky a vyvezla se o více jak 400 výškových metrů výše a odtud se větší či menší kus prošli a kochali se nádhernými výhledy. Ti nejzdatnější se od spodní stanice lanovky vydali pěšky po modré značce ve směru Predný Salatín a Brestová. Už od rána panovalo stejně jako při nedávné týdenní dovolené vedro, úvodní prudké a dosti dlouhé stoupání na Predný Salatín dalo všem, kteří se rozhodli pro tuto „základní trasu“ dalo všem zabrat. Jako bonus však při tomto úvodním úseku byly borůvky a brusinky a po vystoupání nad horní hranici lesa i krásné výhledy. Z Predného Salatína jsme zanedlouho došli k místu, odkud se k modré značce připojuje nová značka vedoucí od horní stanice lanovky. Toto místo bylo cílem trasy pro většinu těch, kteří využili služeb lanovky. Pěší divize ovšem odtud pokračovala dále do kopce a za neustálých úžasných výhledů vystoupala až na hlavní hřeben na vrchol Brestová.
Následujících několik kilometrů jsme šli po hlavním hřebeni. Z Brestové jsme nejprve sestoupali do sedla a z něj vystoupali na vícevrcholový vrchol Salatína, který byl první dvoutisícovkou na trase. Z něj následoval nejprve poměrně strmý sestup do dalšího sedla a následně nás čekal legendami opředený úsek hřebene zvaný Skriniarky. Ve srovnání s tím, co někteří absolvovali v polské části Tater, to však byla naprosto snadná záležitost. Nejnáročnější úsek tohoto úseku je zabezpečen fixními řetězy, které někteří využili, někteří nikoli. Po přechodu Skriniarek nás čekal již snadnější výstup na vrchol Spálené. Z něj jsme opět klesali do dalšího sedla a následně nás čekal opět náročnější výstup na poslední a zároveň nejvyšší vrchol celé trasy – Pachoľu, která je s výškou 2 167 m druhým nejvyšším vrcholem Roháčů a po nedalekém Baníkovu a Klinu i třetím nejvyšším vrcholem hlavního hřebene Západních Tater. Po troše lezení při výstupu na tento vrchol nás jako odměna čekal nejkomplexnější výhled celého dnešního výletu – kromě již absolvovaného úseku hlavního hřebene jsme viděli i mnohé další vrcholy Západních Tater, za nimi pak i na jedné straně v mracích se halící Choč a na druhé straně ostré štíty Vysokých Tater, kterým kraloval nádherný Kriváň. A hluboko pod námi se leskla hladina vodní nádrže Liptovská Mara a za ní k nebi čněly vrcholy Nízkých Tater a východní části Veľké Fatry.
Po pokochání se touto nádherou nás čekal prakticky již jen sestup. Nejprve jsme ještě po hlavním hřebeni sestoupili do poměrně hlubokého Baníkovského sedla, kde jsme hlavní hřeben opustili a odbočili doprava. Následující sestup byl poměrně prudký, ale i přesto vcelku příjemný. Po připojení se značené trasy od Roháčských ples turistů výrazně přibylo a následně jsme po dalších několika desítkách minut došli ke krátké odbočce vedoucí k Roháčskému vodopádu. Ten byl i přes dlouhodobé sucho stále dosti vydatný a majestátní. Z něj to bylo již jen zhruba 20 minut k asfaltové silnici vedoucí Roháčskou dolinou, po níž jsme došli k bufetu a od něj krátkou spojkou zpět do výchozího bodu u spodní stanice lanovky.
I tento výlet se velice vydařil, počasí opět nemělo chybu!
