Poslední zářijovou sobotu nás plán akcí zavedl do nejzápadnější části Nízkých Tater a do Starohorských vrchů. Počasí již od vysednutí z autobusu v Liptovské Lužné slibovalo krásný podzimní den a tak se zhruba z poloviny účastníků výletu vydala na delší naplánovanou trasu. V úvodu jsme nejprve prošli po silnici část obce, abychom následně odbočili a začali stoupat nejprve po louce, poté lesy poškozenými mohutnou těžbou dřeva. Díky tomu i dešťi z předešlých dní bylo místy dosti blátivo. Nakonec jsme však zdárně vyšli na mohutný polom, skrze který jsme došli až prakticky k hornímu okraji lesa, kde nás přivítaly horské louky již pomalu se barvíci do žlutých barev podzimu. A těmi jsme zanedlouho došli na hlavní nízkotatranský hřeben do sedla pod Skalkou. V okolí této lokality se mnozí z těch, kteří se vydali na delší trasu, více či méně zdrželi pojídáním brusinek a borůvek, které zdejší medvědi ještě nesnědli, ač dle mnoha jejich exkrementů nacházejících se i přímo na stezce jim borůvky a zejména brusinky velice chutnají.
Ze sedla pod Skalkou jsme pohodlně těsně podešli zčásti zalesněný vrchol Skalky a sestoupili do sedla, odkud nás čekal o něco výraznější výstup na vrchol Košiarky. Z něj jsme za neustálých výhledů sešli do nepříliš výrazného sedla a delším, ale vcelku příjemným stoupáním vystoupali až na nejvyšší vrchol dnešního výletu – Veľkou Chochuľu. Z ní jsme měli jako na dlani nejen již prošlou část hřebene, ale i přes údolí se nacházející vrchol Salatína, který někteří z nás již letos rovněž poctili návštěvou (ovšem výhledů jsme si tehdy neužili). Po pokochání a u mnohých i obědě jsme se vydali na další cestu, která nás přes vrchol Malé Chochuľy dovedl až na vrchol s nám dobře známým názvem Prašivá. Tato Prašivá je oproti té nám známé beskydské takřka dvojnásobně vysoká a na jejím vrcholu se nachází i menší kamenné moře. Z tohoto vrcholu nás čekalo strmější a delší stoupání, které nás zavedlo až o takřka 500 výškových metrů níže do Hiadelského sedla, které tvoří rozhraní mezi Nízkými Tatrami a Starohorskými vrchy.
Do tohoto sedla došla i druhá část účastníků zdejšího výletu, kteří si nejprve prohlédli bývalé lázně Korytnica a ochutnali zdejší minerální prameny. Následně pak došli po široké lesní cestě pohodlně až do tohoto sedla. Další trasu měla většina z nás společnou a jejím prvním cílem byl vrchol Kozího chrbátu, který je nejvyšším vrcholem celých Starohorských vrchů a svou výškou o 7 metrů převyšuje beskydskou Lysou horu. Výstup na tento vrchol byl značně strmý, ovšem i ti, kteří sem došli již více či méně unavení předchozím putováním přes nejzápadnější část Nízkých Tater, toto stoupání zvládli a z vrcholu se mohli pokochat hezkými výhledy.
Po zaslouženém odpočinku na vrcholu nás čekalo klesání po louce do sedla Hadlanka, za nímž nás čekal krajinářsky překrásný úsek vedoucí rozsáhlými horskými loukami až na vrchol Kečka. Z něj jsme již jasně identifikovali nás cíl – středisko Donovaly. Ovšem značená cesta nás k němu nevedla přímo, nýbrž větším obloukem. Nejprve jsme převážně lesem došli do bývalé hornické, nyní převážně rekreační osady Polianka, z níž to byl již jen kousek do cíle našeho výletu – Donoval, kde jsme tento podařený výlet (hlavně díky) počasí ukončili a zároveň tím i ukončili naše letošní putování po vyšších vrcholech Slovenska a Polska – zbylé výlety tento rok nás již provedou jen mnohem nižšími lokalitami v rámci ČR.
