12. – 20.7. Dolomity

V rámci každoroční týdenní společné dovolené spojené s poznáváním našich i cizích krajin jsme se letos vydali na dalekou cestu do západní části italských Dolomit – údolí Val Gardena. Cesta na místo luxusním autobusem proběhla během noci z úterý na středu a již ve středu dopoledne jsme byli na místě.    Ubytováni jsme byli ve dvou penzionech – menším a níže položeném s názvem Dumbria a větším a výše položenými Insamem.
Během týdenního pobytu jsme navštívili mnohá atraktivní místa Dolomit. První den se většina turistů vydala i s průvodci na prohlídku městečka Wolkenstein, někteří se rozhodli pro úvodní výstup na vrchol Grand Cir, který se vypíná přímo nad Wolkensteinem. Na vrchol vede zčásti zajištěná cesta, která je v některých zdrojích označovaná jako via ferrata, ovšem úvazky apod. pro její zdolání rozhodně nebyly potřeba:)
Druhý den již byl ve znamení společného programu, který nás zavedl do blízkosti masivů Cir a Puezspitze. Ráno nás autobus mnoha serpentinami vyvezl na sedlo Passo Gardena, odkud jsme se společně vydali nejprve po loukách do lokality zvané Utia Clark, odkud dále následoval výstup již víceméně ve skalách do prvního sedla dnešního putování – Passo Cir. Odtud následoval krátký sestup a další výstup do sedla Forcella Crespina. Zde jsme se rozdělili do několika skupin – „vrcholové“ družstvo pokračovalo rovnou k chatě Rifugio Puez, většina pak odtud absolvovala krátké odskočení na vrchol Sas Ciampac (2 672 m) a poté sestupem z tohoto vrcholu došla na základní sestupovou trasu vedoucí k chatě Rif. Puez. „Vrcholové družstvo“ se pak z chaty vydalo dobýt nejvyšší vrchol v okolí chaty – Puezspitze (2 918 m), což se nakonec podařilo, i když počasí nebylo zrovna ideální (krátké krupobití, poté střídavě polojasno až zataženo s drobným deštěm). Z vrcholu byly bohužel výhledy takřka nulové, ovšem během výstupu i následného sestupu se přece jen nějaké ty výhledy ukázaly. Obě skupiny nakonec sešli do půvabných luk lokality Valunga, odkud následoval již jen pohodový, ovšem dosti zdlouhavý sestup až k penzionům.
Na třetí den vybrali průvodci túru vedoucí územím Parco Naturale Puez/Odle, kdy jsme nejprve pěšky došli ke spodní stanici lanové dráhy na Col Raiser, kterou jsme se vyvezli na Col Raiser, čímž jsme si učetřili několik stovek výškových metrů stoupání. Zde nás kromě krásných výhledů přivítal i „přerostlý“ bernardýn. Poté všichni sešli pohodovou cestou k další chatě – Rif. Firenze. Zde došlo k rozdělení do dvou velkých skupin – ti méně zdatní šli přímo do sedla Forcella Pisa. Ti zdatnější se vydali výstupem překrásným širokým údolím Val di Roma s následným strmějším sestupem do sedla Forcella Sieles, odtud následoval krátký sestup a poté opět výstup částečně zajištěný řetězy až k nejvyššímu bodu dnešní túry – Col de la Pieres (2 751 m). Zde nás „tradičně“ zastihl déšť spojený s kroupami, naštěstí byl velmi krátký. Poté již následoval sestup přes sedlo Forcella Pisa (zde došla i druhá velká skupina) a další sestup k chatě Rifugio Stevia. Po odpočinku a občerstvení u chaty se všichni vydali dále dolů, ovšem po chvíli se celá velká skupina opět rozdělila – většina pokračovala krátkou, ale strmou cestou vedoucí přímo nad Wolkenstein, menší část pak krátce vyšla do sedla Silvesterscharte, odkud sestoupila k půvabné chatě Juac a dále až nad Wolkenstein. Všichni pak již pohodlně prošli přes Wolkenstein až do penzionů.
Další den byl vzhledem k příznivé předpovědi počasí naplánován výstup na Piz Boé (3 152 m), který je nejsnadněji dostupnou třítisícovkou Dolomit. Na poslední chvíli sice došlo ke změně původně plánované trasy s tím, že výchozí místo pro všechny bude v sedle Passo Pordoi. Odtud část skupiny vyjela lanovkou na vrchol Sas Pordoi, odkud sešla do sedla Forcella Pordoi. Tam ti zdatnější došli pěšky serpentinovým chodníkem, kdy měli zblízka možnost pozorovat sviště. Zde se někteří rozhodli jen tak kochat a projít se po okolí, většina se však vydala na pokus o zdolání Piz Boé. To se většině účastníků nakonec podařilo, ti, co vyjeli lanovkou, měli z vrcholu ještě i výhledy, „pěšáci“ však již nikoli. Odtud někteří sešli zpět po trase výstupu, většina však absolvovala zčásti zajištěný sestup k chatě Rif. Boé. Od této chaty se pak většina rozhodla pro pokračování zpět na Forcella Pordoi a dále buďto opět lanovkou, či pěšky zpět do výchozího bodu. Malá část odtud pak pokračovala v sestupu údolím Val Lasties až do lokality Pian Schiavaneis. Tato trasa nás zavedla do krajiny, jež ze všeho nejvíce připomínala povrch Měsíce – holé skály, sem tam nějaké malé jezírko, když se k tomu přidaly nízko položené mraky, iluze byla dokonalá.
Pátý den byla na programu méně náročná túra, která nás zavedla do skupiny Langkofel. Autobus nás vyvezl do sedla Passo Sella, odkud část využila služeb tzv. telecabine („telefonní budka“, do níž se naskakuje a vyskakuje za jízdy – občas humorné) a zbylá část se vydala k chatě Rif. Toni Demetz pěšky. U této chaty všechny přivítalo doslova neletní počasí – teplota 6 stupňů:( Po odpočinku na chatě všichni sestupovali soutěskou Langkofelscharte k chatě Rif. Vicenza, během sestupu k chatě nás pohltila mlha, která naštěstí po chvíli odešla. Poté všichni pokračovali dále pod až kilometr vysokými srázy masivy Sassolungo (Langkofel) k chatě Rif. Emilio Comici. Odtud většina sestoupila údolím zpět do Wolkensteinu, někteří to vzali přes lokalitu Monte Pana.
Šestý den následovala další snadná túry, jež nás zavedla do masivu Padone. Ten se od většiny Dolomit odlišuje svým složením – není tvořen dolomity či vápenci, nýbrž čedičem. Autobus nás vyvezl do nám již známého sedla Passo Pordoi. Odtud následoval výstup na Sass Bece, kde byl jeden z účastníků zájezdu sražen letadlem, ale nehodu přežil jen s drobnými šrámy. Zde bylo na výběr ze dvou možností dalšího pokračování – buďto úboční cestou, nebo jen o něco náročnější cestou po hřebeni. Většina si vybrala pohodovější úboční cestu, ovšem ti, kteří se vydali na hřeben, rovněž nelitovali – celou dobu se kochali nádhernými výhledy na masiv Sella i další okolní horské skupiny, občas z mraků vykoukla i Marmolada. Většina z nás došla až pod obří komplex Porto Vescovo a odtud jsme se vydali na nepříjemný sestup až k jezeru Lago Fedaia, který byl zpestřen několika svišti či množstvím květin. Po zpáteční cestě autobusem poté následovala zastávka v městečku Canazei, kterou mnozí využili k nákupům.
Sedmý, poslední den pobytu měl již každý individuální program. Někteří již jen relaxovali, procházeli se městečkem Wolkenstein, jiní si ještě vyběhli na některý z okolních kopců (Seceda, Grand Cir, Pic). V odpoledních hodinách jsme opustili Dolomity a vydali se autobusem na cestu zpět do ČR, která proběhla bez problémů.