Ladonhora – hora krásná, nedosahující výšky ani 1 000 m, jejíž zdolání ovšem není zadarmo, o čemž se při našich předchozích výletech na tento vrchol mnozí přesvědčili. A jelikož při posledním výletu na tento vrchol jej mnozí nakonec kvůli počasí nezdolali, rozhodli jsme se letos na něj vydat znovu… Ačkoli počasí v předchozích dnech bylo zcela odpovídající tomu, jaké panuje letos po takřka celý podzim, tzn. pošmourno, chladno, častý déšť, na horách i sněžení, v den našeho výletu bylo počasí opět příznivé.
Na výběr bylo tentokráte větší množství tras, kdy si každý vybral tu pravou dle svého gusta. Někteří si prošli jen část trasy ze sedla Lutiška do Horného Vadičova, někteří si k tomu přidali i Ladonhoru, jiní pro změnu šli jen z Horného Vadičova přes Ladonhoru a někteří prošli kompletně celou plánovanou trasu od sedla Lutiška přes Ladonhoru až do Kysuckého Nového Mesta.
Trasa vedoucí ze sedla Lutiška do Horného Vadičova byla naprosto pohodová a nenáročná, jen místy blátivá a plná medvědích stop. Vedla nás zpočátku lesem, později loukami s hezkými výhledy na zasněžený hřeben Malé Fatry až ke kapličce pod vrcholem Zlieň. V její blízkosti skončila nejkrásnější část trasy ze sedla Lutiška do Horného Vadičova. Od kapličky nás čekal krátký výstup na vrcholek Zlieň, kde vinou ne úplně přehledného značení někteří zabloudili a zbytek se musel kousek vrátit. Ale nakonec všichni našli tu správnou cestou a nejprve strměji lesní cestou, poté již po rozpadající se asfaltce došli až na okraj Horného Vadičova.
Odtud ty, kdož se rozhodli zdolat Ladonhoru, čekal fyzicky nejnáročnější úsek trasy vedoucí strmě do kopce. Toto stoupání vedlo nejprve loukami s hezkými zpětnými pohledy na podzimní krajinu Kysuc i na podzimními barvami zářící vrchol Ladonhory před námi. Poté však skončili louky i výhledy, naopak strmé stoupání dále pokračovalo, navíc na některých úsecích byl terén značně rozblácený a kluzký. Nakonec však všichni ti, kteří se rozhodli popasovat s tímto vrcholem, na jeho vrchol vystoupali a pockohali se částečnými výhledy na hřeben Lúčanské Malé Fatry.
Z vrcholu nás čekalo kratší strmější klesání a poté houpačkový terén, který nás krásným podzimním lesem dovedl až na vrchol Holého vrchu s lavičkami a hezkým výhledem. Za ním se chodník zúžil, les zhoustnul, přibylo menších skalek kolem chodníku – to byla neklamná známka, že jsme na hřebeni zvaném Steny. Tento divočejší, ale krásný hřeben končil posledním vrcholkem s doslova leteckým pohledem do údolí řeky Kysuce, kam jsme museli i my sestoupat. Sestup to byl v první části značně strmý, naštěstí však nebyl tak blátivý jako výstup na Ladonhoru. Po tomto strmém sestupu nás čekal již přece jen pohodlnější terén, který nás převážně lesy, pouze v závěrečné části otevřeným terénem s pohledy na Kysucké Nové Mesto přivedl až k mohutnému dvojkžíýi těsně nad městem. A od něj to byl již jen kousek do samotného města, kde ti, kteří neskončili již v Horním či Dolním Vadičově, svůj výlet úspěšně ukončili a následně jsme se vydali na nepříliš dlouhou cestu autobusem zpět ke svým domovům.
Výlet se opět vydařil, počasá nám opět přálo, medvěda opět nikdo z nás nepotkal – po všech stránkách lze tento výlet hodnotit pozitivně.
