Vyjížděli jsme, když se rozednívalo a nebe bylo plné červánků. Do Horky nad Moravou jsme přijeli před půl osmou a nebe bylo beznadějné šedivé, spadlo i pár kapek a foukal studený, značně silný vítr. Kolem desáté hodiny se oteplilo a začalo svítit slunce. Mraky si nedovolily mu v tom bránit, i když bylo dost oblačno. Jen ten vítr neslevil na síle a celou trasu mohutně dul proti nám. Slunečno bylo ještě, když jsme odjížděli z Litovle. Ale po pár kilometrech obloha už zas zešedla a doma jsme vystupovali za citelného pokrapování.
Na 8.00 hodin jsme měli zajištěnou komentovanou prohlídku areálu Domu přírody Litovelského Pomoraví v místní části Horky Sluňákově. Umožnili nám ji přesto, že to bylo mimo jejich otevírací i pracovní dobu. Necelá jedna třetina účastníků o ni zájem neměla, ti vyrazili ihned na základní čtrnáctikilometrovou trasu, která tu začínala. Ostatní počkali na průvodce, byli seznámeni s úkoly a činností Domu přírody a s uměleckými díly majícími vztah k přírodě na rozlehlém venkovním areálu. Mohli si poslechnout zvuky lesa, zamávat křídly jako ptáci, v Chrámu lesa zjistit dráhu slunce, jaký je jejich strom a povaha. V Rajské zahradě rostlin a živočichů umístěné jako na palubě lodi uviděli něco jako spojení klášterního rajského dvora a vesnické zahrádky. V Sluneční hoře snů, jejíž dominantou jsou dva zvony věnované slunci a vodě, mohli rozjímat nad sebou a živly. A u malého rybníka zhlédli nepovolenou stavbu postrádající jakékoliv plány a neustále se měnící – domov bobří rodinky. Jako bonus si mohli čichnout k zajímavě vonícímu výrobku bobrů, který je prý velmi drahý a žádaný ve voňavkářském průmyslu.
Po prohlídce nastoupilo několik účastníků do autobusu a ten je odvezl do Hynkova, tam začínala kratší desetikilometrová trasa.
Všichni ostatní vyrazili za těmi, co na prohlídku nešli. Cestou okolo hřbitova došli do krásného lužního lesa kolem jednoho z přirozeně tekoucích ramen Moravy, Mlýnského potoka. Tu často ležely hromady pokácených listnáčů. Některé kmeny byly tak mohutné, že se vnucovala myšlenka, zda nebylo škoda tyto určitě staleté a naprosto zdravé stromy kácet.
Kus před Hynkovem se šlo mimo les, mezi poli. Hospoda ve vsi (podle okolního terénu soudě to byl dříve mlýn) byla zavřená. Za ní, za mohutnou lípou a tábořištěm vodáků začínal zase les a tu se kousek šlo podél hlavního toku Moravy. A pak podél dalšího ramene – Malé vody.
I v další vesnici, Lhotě nad Moravou, se nebylo možno občerstvit, hospoda byla zavřená, i když inzeráty uváděly, že je v provozu. Ti, co se zašli podívat na zdejší rodný domek Jana Opletala, byli překvapeni. Zřejmě je přestavěný, protože to není prvorepubliková, popřípadě starší architektura, ale docela moderní kostka. Ale zvonička je krásně starobylá, dřevěná. Na konci vsi teče Mala voda pod domy, vodáci musí obeplouvat po Svodnici, což je něco jako krátké vedlejší koryto Malé vody, které se s ní brzy zase spojí.
Odsud se už šlo lesem, ve kterém byly i kousky osázené smrky. Ty ale byly všechny vykácené. A všude kolem bílé lány sněženek. Mezi nimi i bledule a sem tam už i orsej, plícník nebo křivatec. U pomníčku věnovanému desetiletému výročí vzniku ČSR bylo malé posezení a lanová dráha i jiné obratnostní hry pro děti. Po přejití dalšího ramene Moravy, Odrážky, se šlo ještě chvíli lesem. Končil u prvního stavení bývalého areálu Šergounského mlýna. Zdejší informační centrum i včelařské muzeum bylo zavřené, ale skoro každý tu chvilku poseděl na odpočívadle nebo alespoň postál, protože už byla vidět Litovel. A pohled to byl pěkný. Zato na hlavní zchátralou budovu byl pohled žalostný. Kolem ní smutně postávalo v blátě několik koní. Okolo posledního kousku cesty do města byly lavičky jako v parku.
Do centra se šlo kolem gymnázia. Budova je to výstavní, velká škoda, že byl právě vypuštěný rybník před ní, ten hodně zvyšuje její krásu. Kolem památníku tornáda v r. 2004 a kousku hradeb se po chvilce došlo na náměstí. Trasu jsme zvládli neplánovaně brzy. Do dvou hodin jsme tu byli všichni. Prohlídku radniční věže jsme měli objednanou na 15.30 hodin. Volnou dobu (případně až do odjezdu autobusu) využil každý podle svých zájmů: prohlédl si morový sloup, sešel k Nečízu (někteří i zkoumali jeho hloubku), prošel se Šerhovní uličkou (z ní je nejhezčí pohled na radniční věž), prohlédl si kapli sv. Jiří a kostel sv. Marka (jako obvykle byla možnost jen zvenčí), zašel k historickému Svatojánskému mostu (některým vadilo, že vršek je obložen strojově řezaným kamenem), obešel zbylé kousky hradeb, zašel do informačního centra, posilnil se ve vedlejší (nebo jiné) restauraci, zamlsal v cukrárně. O půl čtvrté čekalo přes polovinu účastníků před informačním centrem na prohlídku věže (zájemci z těch, co nešli do Domu přírody, stihli ještě stabilní prohlídku ve 13.00 a s nimi celkový počet činil přes dvě třetiny), svižně zdolalo 174 schodů, prohlédlo si světničku hlásného, který v té době musel zastávat i funkci učitele hudby,vyslechlo ze záznamu a v hanáckém nářečí vzpomínky hlásného, informace průvodkyně, potěšilo se pohledem shora na „Hanácké Benátky“ i široké okolí. Prohlídka trvala necelou hodinu. A protože na autobusové nádraží, kde čekal náš autobus, to nebylo daleko a byli jsme už všichni, uspíšili jsme odjezd a místo v 17.00 odjeli už v 16.30 hodin.
Text Mgr. Marie Minková
