Tradiční týdenní společná dovolená nás letos přivedla do oblasti na rozmezí východního okraje Nízkých Tater, Muráňské planiny a západního okraje Slovenského ráje, přičemž ubytováni jsme byli v Telgártu. Již dopředu bylo avizováno, že to zde bude trošku větší divočina, než na jakou jsme zvyklí z většiny našich výletů – minimum turistů, místy slabší značení, možnost setkání se zástupci největších karpatských šelem (medvěd, vlk, rys). Až na poslední bod (pro většinu naštěstí) se všechny tyto předpoklady vyplnily beze zbytku! Počasí nám celý týden přálo až moc – pršelo jen jednou v noci a ráno, po zbytek času nám ubíraly síly až příliš velké teploty spojené s jasnou až polojasnou oblohou. Jaká tedy byla konkrétní náplň jednotlivých dní, to se dozvíte z itineráře pro celý náš týdenní pobyt a popisu jednotlivých túr níže.
1.den: Stratená – Tiesňavy – Pod Hanesovou – Nižná zahrada – (Ondrejisko) – Čuntava – Besník – Telgárt / Dobšinská ladová jaskyňa – Nižná zahrada – (Ondrejisko) – Čuntava – Besník – Telgárt
Po příjezdu do Telgártu a ubytování se jsme se v pravé poledne vydali na naši první túru, která nás zavedla do nejvýchodnější části Slovenského raje, do blízkosti (případně i na) nejvyššího vrcholu tohoto horského celku Ondrejiska. Ovšem až na úvodní úsek delší varianty vedoucí soutěskou zvanou Tiesňavy se tato túra tomu, co si všichni vybaví pod túrou ve Slovenském raji (soutěsky, vodopády, umělé pomůcky) příliš nepodobala – většina trasy vedla hustými lesy a loukami, kde je snad více zástupců divoké fauny než turistů.
Ze Stratené se ti zdatnější a výkonnější vydali do malebné soutěsky zvané Tiesňavy, ve které je průchod zabezpečen několika žebříky a můstky. Velké několikametrové vodopády zde ovšem neočekávejme, mítsní potůček překonává převýšení ve formě malých, ale i přesto malebných kaskád. Po průchodu touto krátkou soutěskou jsme se dostali na rozsáhlé louky s vcelku hezkými rozhledy do kraje nedaleko dvou rozcestí Pod Hanesovou. Odtud jsme převážně lesy došli až k dalšímu rozcestí Nižná zahrada, kam došli i ti, kteří si za svůj výchozí bod zvolili Dobšinskou ladovou jaskyni. V další části trasy se stále střídaly louky a lesy, za Starou Čuntavou se šlo dále po široké lesní cestě lesy, kdy další výhledy se nám naskytly až v blízkosti malebného sedla Besník. Aby to nebylo tak monotónní, tak se 3 jedinci rozhodli zdolat i nejvyšší vrchol Slovenského raje – Ondrejisko. Na tento vrchol nevede žádná značená cesta a ve zkratce by se dala tato odbočka popsat těmito slovy: divočina, prodírání se hůře průchodným terénem, jednou něco zašustělo v křoví (medvěd?), zdolání hned dvou vrcholů (Ondrejisko a o něco nižší Borovniak s lavičkami a hezkým takřka kruhovým rozhledem), cestou na Starou Čuntavu zahlédnuty v blátě hodně čerstvé stopy vlka a starší stopy medvěda.
Ze sedla Besník jsme šli po asfaltové silnici stále dolů až k našemu ubytování. Cesta to ovšem nebyla monotónní, neb nám ji zpestřila návštěva pramene jedné z nejvýznamnějších slovenských řek – Hronu. Celá oblast Kralove hole, sedla Besník a nejbližšího okolí je z hlediska hydrologie Slovenska územím s mimořádným významem, kromě Hronu zde pramení Hornád, Hnilec a Čierny Váh, je to tedy pramenná oblast hned 3 z 5 nejdelších řek Slovenska!
2.den: Muráň – Nížná Klaková – Stožky – Burda – Fabova hola – Zbojská / Zbojská – Fabova hola – Burda – Zbojská
Druhý den absolvovali ti zdatnější víceméně kompletní přechod NP Muráňská planina ve směru východ – západ. Výchozím bodem byla obec Muráň, odkud jsme se vydali po asfaltu do Hrdzavé doliny. Nevýhodou tohoto úvodního úseku byl nekonečný asfalt, největší atrakcí byl velký skalní blok podepřený větším množstvím větví… Poté, co skončil asfalt, nás čekal prudší výstup k útulně Nižná Klaková zpestřený jedním menším blouděním (naštěstí bylo jen krátké). U této malebné útulny všichni dočerpaly síly, pokochaly se malebným okolím této útulny a vydali se k nedalekému skalnímu oknu. Samotná značená odbočka vede pouze k vyhlídce nad skalním oknem, k samotnému oknu vede neznačená několik desítek metrů dlouhá odbočka (díky tomu většina toto okno vůbec nespatřila). Poté následoval další sestup k horárni Stožky zpestřený dalším blouděním…
Zde jsme opět chvíli marně hledali značku a po jejím nálezu se vydali pozvolným, ale táhlým stoupáním přes Randavicu až k útulně Burda. Na toto místo došli i ti, kteří se na tuto dlouhou variantu necítili… Cestu z této útulny do cíle trasy – sedla Zbojská – zvolil každý dle svých sil, času a chuti – někteří si vyšlápli strmým a nepříjemným stoupáním přes kótu Tri kopce s malebnými výhledy a krátkou odbočkou až na nejvyšší vrchol Veporských vrchů Fabovu holu (nebýt tohoto primátu, není tento kompletně zalesněný vrchol ničím atraktivní) a odtud sešli dvěma možnými variantami do cíle trasy. Jiní sešli od Burdy přímo do sedla Zbojská. Na sedle Zbojská mnozí využili pohostinnosti zdejší kolibya poté se všichni spokojení nalodili do autobusu, který nás dovezl zpět do Telgártu.
3.den: Pohorelská Maša – Studňa na Muráňskej planine – Velká lúka – hrad Muráň – Muráň / Červená Skála – Velké lúky – hrad Muráň – Muráň
Další den našeho pobytu nás zavedl opět na Muráňskou planinu, tentokráte do její východní části, jež je přece jen o něco málo navštěvovanější (to se týká zejména úseku Velká lúka – hrad Muráň – Muráň). Ti zdatnější započali svůj výlet v Pohorelské Maše a hned na úvod je čekalo stoupání po sjezdovce na rozcestí pod Gindurou. Odtud si dva jedinci odskočili na nedaleký vršek Gindura, který poskytuje jen velmi omezené průhledy směrem na Nízké Tatry a totální divočinu (orientace je zde zejména při sestupu velice obtížná). Ze sedla pod Gindurou nás čekala nejprve pohodová cesta okrajem louky po zřetelné lesní cestě, poté však následovalo jedno velké bloudění (jak jsem zjistil později, ani znalci zdejších končin nedokáží dojít na další rozcestí po značkách…). Díky tomu, že více jedinců vlastnilo GPS, se všem nakonec podařilo dostat na další pokračování značky směrem ke Studni na Muránskej planine. K ní to bylo ovšem od rozcestí Lapinka ještě kus cesty, až na závěrečných pár stovek metrů dosti do kopce.
V této lokalitě si někteří prohlédli raritu Muráňské planiny – Ladovou jamu na Muráni, všichni zde chvíli zrelaxovali, doplnili vodu ze zdejšího pramene a vydali se po červené dále. Cesta víceméně stále mírně klesala, mnozí si udělali krátké odskočení na výhledové skály Poludnice, v závěru jsme pak po asfaltu došli na Velkú lúku pověstnou divokým chovem koní. Do této lokality se dostali i ti, kdo si zvolili kratší variantu. Ti si prošli velkou část této obrovské lúky a dokonce spatřili i zdejší koně, v úvodu prošli i činným kamenolomem. Dalším cílem byly rozsáhlé zříceniny Muráňského hradu, někteří sestoupili i do nedaleké, krátké, volně přístupné jeskyně. Komplex Muráňského hradu je opravdu velmi rozsáhlý, nachází se zde kromě zbytků hradu i několik vyhlídkových míst. Po prohlídce hradu nás čekal již jen sestup do Muráně s početným zastoupením jedné minority (zde možná dokonce majority).
4.den: Pohorelá – Andrejcová – Bartková – Orlová – Kralova hoľa – Telgárt / Šumiac – Kralova hoľa – Telgárt
4. den našeho společného pobytu nás zavedl na nejvyšší vrchol Královoholských Tater a národní horu Slováků Kraľovu holu, jež je díky mohutnému vysílači a holému temeni rozeznatelná i z velké dálky. Ti zdatnější vyšli z obce Pohorelé, kde nejprve objevili místní minerální pramen a poté se vydali na táhlý výstup k útulně Andrejcová. Ač se zde nachází národní park, krajina kolem je zjizvena následky rozsáhlé těžby dřeva, díky níž někteří neplánovaně minuli Andrejcovou… Ti, kteří na ní zdárně došli, zde doplnili zásoby vody, pokochali se pohledy na Tatry v lehkém oparu a vydali se dále. Prvním zdolaným vrcholem byl samotný vrchol Andrejcová porostlý kosodřevinou, odkud jsme nejprve klesli do sedla a začali stoupat na Bartkovou, jež je prvním vrcholem nad pásmo lesa v této nejvýchodnější části Nízkých Tater. Naštěstí bylo lehce pod mrakem a tak byl tento výstup i přes vyšší teplotu zvládnutelný bez větších potíží pro všechny. Odtud následovala lehce zvlněná hřebenovka s neustálými výhledy přes vrcholy Orlová a Stredná hola až na Kralovu holu. Většina vrcholů je zde zkrášlena různě velkými skalními útvary, nejvyšší Kralovu holu nevyjímaje. Na Kralovu holu došli i ti, kdo se vydali na kratší, ovšem značně strmou, variantu ze Šumiace.
Z vrcholu každý zvážil sestupovou trasu do Telgártu dle své úvahy – někteří šli po kratší a „pohodlnější“ červené značce, jež postrádá jakékoli výraznější atraktivity. Jiní si vybrali sestup po zelené značce přes Kralovu skalu. Ten obnášel navíc cca 150 výškových metrů stoupání, prolézání malebným skalním městem Kralovy skaly, trošku divočejší sestup z Kralovy skaly a následný padák lesem až do Telgártu. Tato varianta je sice atraktivnější, ale mnohem náročnější! Nakonec však všichni více či méně unavení úspěšně sešli do Telgártu.
5.den: Paseky – Voniaca – Tisovec – Hradová – Tisovec
Pátý den byl uváděn jako „odpočinkový den“. Na výběr bylo hned ze tří variant tras v nejjižnější části Muráňské planiny – dvě kratší varianty (Paseky – Voniaca – Tisovec a Tisovec – Hradová – Tisovec). Ti zdatní si pak mohli tyto dvě varianty spojit v jednu cca 15 km dlouhou trasu s cca 1 000 nastoupanými výškovými metry.
Od rozcestí Paseky jsme se vydali do nitra nejtajemnější doliny Muráňské planiny – Martinovy doliny. Hned v úvodu této doliny se nachází „povzbuzující“ cedule „Zvýšený výskyt medveďa hnedého… Tato dolina je opravdu tajemná a zároveň je ideálním „bydlištěm“ medvěda – jedná se o úzké údolí sevřené skalami, zalesněné listnáči se spoustou popadaných stromů a jen úzkým chodníčkem. Vskutku ukázkový karpatský prales! Chodníček dolinou stoupá táhle, ale nijak zvláště prudce a cesta tedy příjemně ubíhá. Po průchodu dolinou docházíme na jednu z mnoha muráňských rozsáhlých luk zvanou Voniaca s vyhlídkovým místem. Odtud nás čeká poměrně strmý sestup do Tisovce, kde někteří pokračují výstupem na Hradovou (případně mají Hradovou jako jediný cíl).
Hradová vypadá zdola jako obyčejný vrchol, kterých je zde mnoho. Ovšem toto zdání klame, což poznají zejména ti, kdo se vydají na kompletní okruh přes tento vrchol. Od nádraží v Tisovci jdeme nejprve bez většího stoupání až na rozcestí Kordíkove lúky. Odtud se začíná chodník zvedat a strmým stoupáním hustým lesem docházíme až k Okrúhle skale. Až potud to je vcelku běžný chodník. Ovšem následující úsek až tak běžný není! Pčicházíme o ostrému skalnímu hřebínku, na jehož úvod nás vítá cedule „Nebezpečný úsek“ a jediný řetěz v celé Muráňské planině. Je nutno podotknout, že více řetězů by zde rozhodně nebylo na škodu – stezka vede přímo ostřím hřebene s jedním zvláště delikátním místem. Nrpříjemná je i pichlavá vegetace na tomto hřebínku. Tento náročný úsek je dlouhý několik málo stovek metrů. Poté následuje již snadnější terén až ke zbytkům hradu Hradová. Odtud nás čeká strmý sestup k lokalitě zvané Hradová – vyhliadka (pěkný výhled na okolí Tisovce s nepřehlédnutelným lomem). Další sestup do Tisovce je již naprosto pohodový – dlouhé serpentiny, jen mírně klesající stezka. Kdo zdolal v tento den celou trasu, rozhodně nemůže hovořit o této túře jako o odpočinkové!
6.den: Dedinky a okolí
Na tento den byla původně v plánu dlouhá túra na Stolicu, nakonec však muselo dojít ke zmeně tohoto plánu. Ovšem náhradní program byl jistě neméně atraktivní – toulání se v jižní části Slovenského ráje v okolí obcí Dedinky a Stratená. Někteří strávili většinu dne u vody, někteří spojili koupání s pěší procházkou do Stratené po nenáročné červené značce v blízkosti údolí Hnilce. Většina se však vydala z Dedinek Zejmarskou roklinou na Geravy a dále přes Zajfy a Občasný prameň (s volitelnou zacházkou na Havraniu skalu) do Stratené a ti nezdolní došli nakonec až do Dedinek.
Už samotná cesta do Dedinek byla díky tomu, že jsme sem jeli z Telgártu vlakem, velice atraktivní. Z pohledů fandů železnice s totiž jedná o zřejmě nejatraktivnější trať na Slovensku vůbec – velké množství tunelů a viaduktů s jedním opravdovým unikátem – Telgártskou smyčkou, kde vlak vjede ihned za zastávkou Telgárt penzion do tunelu a po chvíli se vynoří na zhruba stejném místě, jen o pár desítek výškových metrů výše. Po příjezdu do Dedinek se nás většina vydala nejprve po červené značce do lokality Biele vody, kde se nachází ústí jediné zpřístupněné rokliny jižní části Slovenského raje – Zejmarské rokliny. Ač je průchod touto roklinou krátký (trvá cca 45 minut), tak nabízí vše typické pro Slovenský ráj – menší či větší vodopády, kaskády, krátké úseky vedoucí přímo korytem potoka a množstvé umělých jistících pomůcek (řetězy, žebříky). Po průchudu touto roklinou jsme došli na náhorní planinu Geravy, kde mnozí využili služby zdejšího bufetu.
Po odpočinku ne Geravách jsme se vydali na sestup dolinami Velký a Malý Zajf – zde ostatních turistů ubylo, resp. nebyli zde žádní. Většina tohoto úseku vedla lesem, jen v závěru tohoto úseku jsme procházeli rozsáhlou malebnou loukou. Po průchodu těmito dolinami jsme začali opětovně stoupat až k Občasnému prameni, který nás mile překvapil – tekl a to dosti vydatně! Toho mnozí využili k dobrání vody. Odsud si někteří odskočili pokochat se výhledy z Havranie skaly s návratem zpět k Občasnému prameni. Od Občasného pramene jsme šli nejprve houpčkovým terénem a poté začali strměji klesat jedním z mnoha kaňonovitých údolí do Stratené. Tento kaňon sice postrádá vodopády a umělé jistící pomůcky, ovšem i přesto je velmi malebný a sestup není zcela pohodový (vede zčásti sutí). Nejkrásnější úsek tohoto kaňonu vede pod skalními útvary zvanými Sokolie skaly. Ty se nacházejí přímo nad stratenským hřbitovem… Ti nejzdatnější se nakonec vydali ze Stratené kolem Stratenské pily zpět do Dedinek.
7.den: Helpa – Velká Vápenica – Andrejcová – Pohorelá / Pohorelá – vodopád pod Orlovou – Pohorelá
Poslední „turistický den“ nás čekala druhá návštěva Královoholských Nízkých Tater. Hlavním bodem této túry byl vrchol Velké Vápenice, jenž patří mezi nejlepší výhledové body Nízkých Tater. Z výchozího bodu, Helpy, vedou na vrchol Velké Vápenice hned dvě značky – kratší modrá (ta je ovšem dle mnoha zdrojů totálně zarostlá a špatně průchodná) a delší kombinace žluté a červené značky. My jsme zvolili druhou z nabízených možností. Po průchodu Helpou nás čekalo ještě několik dalších kilometrů po asfaltu. Tento úsek byl ovšem jedním z nejpohodovějších úseku celé túry. Poté, co jsme opustili definitivně asfalt, nastal totiž průchod nefalšovanou džunglí, naštěstí orientačně bezproblémový. Prodírání se kombinací maliní a různých náletových křovin byl opravdu výživný a zajímavý – naštěstí bylo sucho! Tento nevšední úsek skončil v sedle Priehyba, které je nejnižším sedlem celého hřebene Nízkých Tater (nepočítaje Hiadelské sedlo, které odděluje Nízké Tatry od Starohorských vrchů). Po odpočinku v tomto sedle jsme se vydali na výstup na vrchol Velké Vápenice, od něhož nás dělilo cca 550 výškových metrů. Výstup to byl sice dosti strmý, ale byl zpříjemněn bohatou úrodou lesních plodů kolem stezky (borůvky, brusinky, maliny). Tím se náš postup lehce zpomalil, ale času bylo tento den dosti. Ani jsme se nenadáli a najednou jsme stáli na samotném vrcholu Velké Vápenice. Zde vypukla doslova „žravá“ mánie – všude, kam se člověk podíval, rostly brusinky či borůvky s velkým množstvím plodů. Poté, co se všichni dosyta najedli a doplnili zásoby vitamínů z darů přírody, jsme pokračovali kousek prakticky po vrstevnici a následně strmým sestupem do sedla Priehybka.
Ze sedla Priehybka začalo neočekávaně největší trápení celé túry – úsek hřebenovky v oblasti nedaleké Helpianského vrchu by se dal bez nadsázky nazvat „kosodřevinovou masáží“ – s velkým baťohem to zde musí být ještě mnohem zajímavější:). Z tohoto úseku si každý odnesl nějaký ten šrám! Po tomto martýriu a zhruba 15 minutách pohodlnější chůze jsme došli do nám již známé lokality – útulny Andrejcová. Odtud nás čekal již jen táhlý sestup po prašné lesní cestě až do Pohorelé, který mnozí absolvovali v opačném směru již při túře na Královu holu.
Ti, kdo se na tuto túru již necítili, si nejprve prohlédli Helpu a poté se z Pohorelé vydali na kratší túru k vodopádům pod Orlovou. Ty jsou jedněmi z mála turisticky zpřístupněných vodopádů Nízkých Tater. Ač nevynikají výškou (cca 5 m), jsou velmi malebné a v parných letních dnech se jedná o vhodný nenáročný výlet. Tuto vycházku si všichni pochvalovali – výstup není příliš prudký, vede stále lesem, zvládne jej opravdu skoro každý…
8.den: Čiernohronská lesná železnička, lesnický skanzen Vydrovo
Při návratu zpět do vlasti jsme se ještě zastavili na jedné z několika zpřístupněných úzkorozchodných lesních železnic na Slovensku – Čiernohronské lesní železnici. Ta je v současnosti využívána jen pro potřeby cestovního ruchu a prozatím jsou zpřístupněny tyto úseky – nejdelší úsek Chvatimech – Čierny Balog a kratší navazující úseky Čierny Balog – Vydrovo a Čierny Balog – Dobroč. Většina z nás se svezla nejdelším úsekem z Chvatimechu do Čierneho Balogu, přičemž někteří jeli parním vláčkem, většina se však spokojila s motoráčkem. Jednalo se o příjemné zakončení našeho poznávání celé oblasti kolem řeky Hron. Navíc jsme shodou náhod narazili na den, kdy průvodčí byli převlečeni do různých masek – např. lesní víla, bedrunka, pirát apod.
Někteří kromě samotné projížďky vláčkem navštívili i specifický Lesnický skanzen Vydrovo, kterým vede cca 3,6 km dlouhá naučná stezka detailně seznamující návštěvníky s tím, jak se lesáci starají o les. Kromě toho se zde nachází i symbolický hřbitov či dřevěný kostelík. Jen škoda, že jsme neměli více času, to bychom si tento skanzen jistě více užili a navštívili by jej všichni a nikoli jen pár jedinců.
