Po sychravém týdnu přišel krásný prosluněný víkend a náš plán akcí nás zavedl po několika letech opět na nejvyšší vrchol Bílých Karpat a symbol česko-slovenského bratrství – Velkou Javořinu.
Počáteční bod výletu byl u nedávno postavené rozhledny Dráhy, odkud byl pěkný výhled na česko-slovenské pomezí tvořené mozaikou polí, lesů, luk, hor a sem tam nějaké té vesnice. Vskutku malebná krajina! Odtud všichni sešli do samotné obce Javorník, kde ti, kdo chtěli absolvovat kratší trasu (vedoucí z lokality Vápenky) opět nasedli do autobusu. Většina však této možnosti nevyužila a vydala se dále po zelené značce směrem do Filipovského údolí. Tímto údolím vede asfaltová silnice, ovšem provoz na ní nebyl příliš silný, okolní převážně zalesněná krajina s hned několika prameny však učinila snesitelnou i jinak nudnou chůzi po asfaltu. Tato pohoda na chvíli skončila u lokality Megovky, odkud nás čekalo poměrně strmé stoupání končící na hlavním hřebeni Bílých Karpat u Kubíkova vrchu. Zpočátku se šlo lesem bez výhledů, později však následoval snad krajinářsky nejkrásnější úsek trasy – rozsáhlé louky poskytující ničím nerušené výhledy do kraje, sluníčko hezky svítilo – co více si přát. Takto jsme došli až k Šibenickému vrchu s hezkým výhledem. Odtud jsme se opět vnořili do bělokarpatských převážně listnatých lesů a takto jsme prošli kolem památníků I. Dibrova, zdolali nejvýchodnější a zároveň nejvyšší bod Jihomoravského kraje – Durdu – a dalším, již posledním prudším stoupáním vylezli na hřeben Velké Javořiny s zdálky viditelným televizním vysílačem. Z tohoto hřebene byly velmi hezké výhledy na okolní hory, např. Strážovské vrchy, Malou Fatru a mnoho dalších. Poté jsme po asfaltové silnici mírně sešli až k Holubyho chatě, kde se k nám připojili ti, kdo šli jen kratší trasu z Vápenek (na této kratší trase byl největší atrakcí průchod tzv. Javořinským pralesem). Na celém hřebeni Velké Javořiny se nachází hned několik památníků věnovaných česko-slovenskému bratrství, z nichž asi nejvíce upoutal ten, jenž věštil rok znovuobnovení (Československa (2018).
Poté, co většina využila pohostinnosti Holubyho chaty, jsme se vydali již všichni bez rozdílů na závěrečnou část tohoto vydařeného výletu – sestup do Květné. Z rozcestí pod Jelencem si mnozí odskočili ještě zhruba 800 m k bývalé vojenské rozhledně na druhém nejvyšším vrcholu Bílých Karpat – Jelenci. Její zdolání však bylo jen pro ty odvážné – nahoru vedl kolmý žebřík rozdělený několika mezipatry. Někteří se spokojili se zdoláním 1 či 2 pater, ti nejzdatnější a nejodvážnější však vylezli až na samotný vrchol této rozhledny. A odměnou za tuto námahu byl rozhled znalci ceněný ještě více než ten z Velké Javořiny. Jako na dlani jsme měli jak samotnou Velkou Javořinu, tak i další blízké i vzdálenější hory či pohoří – namátkou nedaleký Velký Lopeník, vzdálenější Malou Fatru, Strážov, atd. Poté se i tito odvážlivci po návratu na rozcestí pod Jelencem vydali na závěrečný sestup do Květné. A sestup to byl opravdu velmi prudký, navíc zpestřený překážkovou dráhou tvořenou spadlými stromy. I tyto nástrahy však všichni zdárně překonali a po sestupu do Květné většina využila pohostinnosti a vlídných cen hned několika zdejších restauračních zařízení. Odtud nás již čekal jen návrat autobusem k našim domovům.
