Po poslední „sněžné“ túře jsme se hned v neděli ráno probudili do bezmračného, slunného, teplého dne. Krásné počasí s teplotami vysoko nad dvacet stupňů vydrželo nepřetržitě do včerejšího odpoledne, kdy se objevily první mráčky. A dneska ráno mlha, mrholení, časem déšť. Do cíle jsme došli všichni urousaní a promočení.
Na trasu vyrazili nejdříve ti, kteří si vybrali nejkratší, desetikilometrovou. Vystoupili v Andělské Hoře a krásnou, letitou alejí a podél prosté křížové cesty vyšli k poutnímu kostelu na Anenském vrchu. Další část trasy byla pro všechny společná.
Ostatní (kolem čtyř pětin účastníků) zavezl autobus do centra Vrbna, kde začínala základní a střední trasa (19 a 14 km). Někteří se vydali ihned na trasu, někteří do dosti vzdáleného informačního centra. Tu je čekalo zklamání, přesto, že mělo být otevřeno, nebylo.
Hned v centru města začalo táhlé stoupání. Kolem kostela sv. Michala, bývalého dětského letního tábora, ski areálu a bobové dráhy se došlo k hezky upravenému Mirkovu prameni. Kousek za ním končily louky s výhledy na město a okolní věnec hor a začal les. I jím vedla bezproblémová cesta kolem torza pomníku připomínajícího zdejší náhlé úmrtí místního kněze, půlmílového kříže a hájovny až ke kostelu sv. Anny. Tu se dělily základní a střední trasa, každou si zvolil přibližně stejný počet lidí. Střední pokračovala rovnou do cíle, základní vedla alejí podél křížové cesty do Andělské Hory a obloukem se vracela k aleji a ke kostelu.
Další, asi kilometrový úsek cesty vedl po rovině. Svah nad Andělskou Horou byl bezlesý a za pěkného počasí by byl odtud daleký výhled, podle schematické mapky na vyhlídce až na Beskydy. Dnes nebylo vidět ani městečko v dolíku. Ještě kousek se šlo po pohodlné cestě použitelné i pro auta a pak značka odbočovala a vedla krajem lesa po louce s dosti vysokou trávou. Ta díky dešti byla plná vody a podle toho jsme dopadli. Navíc si dost hodně lidí odbočky nevšimlo, šli dál po cestě, pak bloudili, vraceli se nebo šli rovnou přes louku. Když trasa odbočila do lesa, zbavili jsme se mokré trávy, ale problémy nám zas dělaly spadlé stromy. Les vystřídaly opět louky, pohodlnou cestou přes ně se došlo do malé vesničky Pustá Rudná. Přes ni a ještě kus za ní se šlo po asfaltce. Tam, kde se nořila do lesa, bylo nutno sestoupit téměř do příkopu a málo znatelnou cestou pokračovat kolem potoka. Jenže značka se vyskytovala ještě pořád i na zábradlí u cesty, ukazovala sice odbočení, ale tu už nebylo jak. Takže opět nastalo pro mnohé bloudění.
Kolem potoka byla cestička úzká, ale celkem pohodlná. Pak bylo nutno překřížit asfaltku a pokračovat podél potoka už širokou cestou, ale plnou popadaných stromů, které často nešlo ani přelézt, ani podlézt, musely se lesem obcházet. A tak se stalo, že někteří zpod deštníků a kapucí nezaregistrovali odbočku na zbytky hradu Freudenstein a přišli na to až o kilometr dál u rozcestníku. A někteří byli už tak uondaní, že tam vědomě neodbočili. A to netušili, že to nejhorší mají teprve před sebou. Po chvíli bylo nutno sejít strmějším, dříve možná hezkým, nyní úplně holým svahem po mezi podrostem neznatelné a osekanými větvemi úplně zakryté cestičce. Prodírali jsme se trním, padali do dolíků a ulehčeně si oddechli, když jsme konečně došli na širokou cestu u prvních stavení Karlovic.
Všichni jsme našli útočiště v Hospůdce na rybníčku. Ti poznání chtivější zašli postupně podle příchodu na prohlídku zdejší památky – Kosárny. Přes brblání průvodkyně, proč se trousíme, proč jsme nepřišli všichni najednou, stála za to. No a v 17.00 hodin jak jsme přijeli, tak jsme odjeli – s mírným deštěm.
Text Mgr. Marie Minková
