5.-14.7.2013 Podkarpatská Rus

Podle časového harmonogramu jsme  5. 7. 2013 nastoupili do autobusu, v němž jsme prožili noc a následující den ráno jsme bez problémů projeli hranicemi. Dopoledne jsme si prošli město Mukačevo, vyměnili eura za hřivny. V poledne jsme se ubytovali na turbaze (turistické základně)  – někteří v hlavní budově, další v chatkách.. Trochu nás zaskočily patrové postele, ale podařilo se vše urovnat ke spokojenosti všech.Ubytování lze hodnotit jako standardní.
Odpoledne jsme vyrazili procházkou k vodopádu Šipot. Lidí tam bylo jako na Václaváku, skoro se nedala udělat fotka samotného vodopádu.Cestu k němu nám zpestřili místní Hippies a volně pobíhající vepř (viz fota).
Dále jsme absolvovali prohlídku Siněvirského jezera.  Příjemný kout, ale ceny ve zdejší hospodě byly přemrštěné. Prakticky všichni jsme si udělali trek do městečka Svoboda, jež má být živým skanzenem původní lidové zástavby. Vedro nás vyčerpalo tak, že většina z nás skončila v první, ne-li jediné, místní hospodě, a zvolila cestu zpět místním autobusem.  Zdejší cesty jsou nevalné kvality – samá díra, výmoly, bez asfaltu. Po některých se mohou pohybovat pouze nákladní vozy a stroje. Osobní vozy pouze ruské výroby a dávného data výroby.
Uskutečnili jsme několik celodenních výletů po vyhlášených poloninách.V okamžiku, kdy končí civilizace, začíná překrásná příroda.Půvabné horské louky plné pestrobarevných květin působily jako balzám na naše přecivilizované duše. A rozhledy neměly chybu.Dosáhli jsme i nejvyššího bodu Boržavské poloniny – a to Velkého Vjerchu 1598 mnm. Překvapením pro nás bylo, že tato část hor je jedním obrovským borůvkovištěm. I spatřili jsme několik česáčů borůvek – pro zdejší obyvatele je to vítaný výdělek navíc.Tato nejnáročnější tůra se konala opět pod žhnoucím sluncem bez možnosti ukrýt se ve stínu a která skýtala jedinečné rozsáhlé panoramatické výhledy.
Naše průvodkyně Eva a Jana jsou šikovná děvčata, která nás seznámila se spoustou místních zajímavostí a reálií. Staly se integrální součástí našeho kolektivu. Každý večer probíhal tzv. brífink, kdy jsme se seznámili s programem na další den. Třikrát jsme pokračovali ve společenském večeru při zpěvu a tancích.
Jídlo bylo „ukrajinské“ to je poněkud jiné než jsme zvyklí a porce byly občas menší. Především masa bylo méně než jsme čekali. Zato polévky byly vydatné.Naprostá většina z nás si oblíbila kvas – místní nápoj z vody, kvasinek a žitného chleba – neobsahuje alkohol a je velmi osvěžující.Jednou jsme zorganizovali posezení v restauraci U leva – byl připraven šašlik  s vynikající vodkou Chortnicou.
Velice nás zaujala návštěva Koločavy.  Je zde muzeum Ivana Olbrachta, výklad je v češtině.Našeho spisovatele si zde považují – učinil tuto oblast světoznámou svými díly, které byly přeloženy do mnoha jazyků. Turisté sem jezdí hojně, jen škoda, že infrastruktura tomu neodpovídá. Všeobecně úroveň zdejších toalet je katastrofální – zažili jsme i „díry do země“ v zástavbě. Neumím si představit, zda drénují nějak do potoků či říček nebo zda jsou občas  ošetřeny fekálmi vozy. V každém případě to pro mnohé z nás byl nezapomenutelný aromatický i vizuální zážitek.
Seznámili jsme se s příběhem Nikoly Šohaje loupežníka a navštívili jsme jeho hrob. Prostý, ale udržovaný.
V obcích, kde jsme se pohybovali, nebyla odpadková infrastruktura.  Odpad se pálil u domu, co zůstává se hází do potoka. Prakticky všechna koryta – i ta v národním Siněvirském parku – jsou plná pet lahví a jiného sajrajtu. To nám přišlo dosti nepochopitelné. Bylo nám líto jak přírody tak nás všech – odpadky mohou totiž lidstvo zahubit.
I dostali jsme se ke dni odjezdu. Nejprve zastavujeme v obci Iza  – zde se vyrábějí proutěné věci a řada z nás si něco na upomínku zakoupila. Potom  jsme obešli městečko Chust. Zde jsme fotili jednak velkolepý pravoslavný chrám, ale také opevněný kostelík. Poslední zastávku v Mukačevu – utracení posledních hřiven. A již míříme k hranicím. Ukrajinské projíždíme po běžné pasové kontrole.  Zato slovenští hraničáři se činí – vidíme, že autobus před námi vykládá zavazadla a všichni jsou kontrolování. Potom je řada na nás: sice nemusíme vybalovat zavazadla, ale jsme podrobení jakési kontrole individuální mimo autobus. Takže jsme zde prožili 3 hodinky. Dále již cesta pokračuje plynule a v brzkých ranních hodinách 14. 7. 2013 jsme byli všichni ve svých domovech.